Reklamy vám přizpůsobujeme podle zájmů

Přes globální peklo nastavení účtu na Google jsem se dopracoval k velice pěkné položce. Nastavení reklam (najdete to na https://www.google.com/settings/ads). Píší tam, reklamy vám přizpůsobujeme podle zájmů vyplývajících z vašich aktivit při používání služeb Google. Vědí tam o mně spoustu věcí, třeba že jsem muž (to bych čekal) a že je mi 35–44 let (jen by mě zajímalo, kam řadí ty, co je jim 44–45, ale třeba to dořeší do doby, než se do toho věku dostanu).

Daleko zajímavější to ale začne být až u položky „Zájmy“, protože ta obsahuje následující seznam:

Akční a dobrodružné filmy
Animované filmy
Bankovnictví
Chytré telefony
Domov a zahrada
Historie
Hračky
Hudba a audiovybavení
Hygiena a toaletní potřeby
Informace o filmech
Jízdní kola a příslušenství
Kosmetika a makeup
Móda a styl
Olympijské hry
Online video
Optimalizace pro vyhledávače a marketing pomocí vyhledávačů
Počítače a elektronika
Péče o vlasy
Rap a hiphop
Sociální sítě
Spotřební elektronika
Televizní reklamy
Toyota
Východoasijská hudba

Ehm. Tak bankovnictví, hudba a audiovybavení, to asi ano. Ale olympijské hry? Já, jehož největším sportovním vzorem je Winston Churchill? Jízdní kola? Kosmetika a makeup?!?? Péče o vlasy a východoasijská hudba?!??? Vypadám snad, že bych měl vlasy, o které je potřeba pečovat? Nebo poslouchal rap a hiphop?

Pokud budu hodně optimistický, trefa je v sedmi z 24. Takže pokud nápověda k volbě odhlášení z personalisovaných reklam říká

Po odhlášení zobrazování zájmově orientovaných reklam se vám reklamy budou zobrazovat i nadále. Budou však méně relevantní.

tak je to myslím celkem jasné. Zase o tolik méně relevantní už to být nemůže.

Flash update: vypnul jsem. A teď mi to tam píše v seznamu položek mj.
Pohlaví Nedostupné
Je vidět, že se s tím musí opravdu velice opatrně.

Tags: Informatics

Automobilistický

Den, který začnete tím, že jedete s autem na STK, je třeba zakončit stylově. František Fuka může za to, že jsem se pokusil tak učinit u filmu Drive.

Chtěl jsem původně napsat recenzi. A pěknou. Chtěl jsem se trochu rozpovídat o tom, že jsem tam fakt neobjevil tu slibovanou atmosféru, že hlavní postava je možná enigmatická, ale je to spíše WTF scénářem, než čímkoli jiným, že nejhorší ze všeho jsou „romantické pasáže“ stylu „dlouho se na sebe dívají a pak se jeden nepatrně usměje“. Ale pak jsem si přečetl jeden komentář za Františkovou recenzí a rozhodl se, že už to nebudu víc rozmazávat. Přesněji než anonymní čtenář fffilmu bych to neřekl:

Nevim co bylo na tomto filmu do detailu promyslene, ale rozhodne to nebyl scenar, ktery dava mene smyslu cim dele se nad nim zamyslite. Banalni dialogy neziskaji hloubku tim, ze mezi nimi delate delsi pauzy a z psychopata se nestane drsnak pouze tim, ze mu vlozite do ust paratko.

Něco je špatně. Ta STK ráno mi přišla zábavnější.

A mimochodem, mělo to dost strašný zvuk.

Tags: Personal

Universal Replying Machine

Amazon requests feedback. I have given them some.

To keep things short, I’ll skip some technical remarks on network setting of the Kindle device. The significant points of my recent email to kindle-feedback@amazon.com follow.

According to http://www.mobileread.com/forums/showthread.php?t=51371, Kindle seems very talkative about user’s behavior and reading habits. I seriously doubt that all of the transferred information is technically necessary to improve the system and/or to keep it running.

What I consider extremely unfortunate is the latest news about censorship of some books, as reported e.g., on http://theselfpublishingrevolution.blogspot.com/2010/12/amazon-in-book-banning-business.html. I’m not interested in that kind of books, I only feel the urge to react on the matter of principle.

I understand your DRM policy, even though I consider DRM only to restrict users that obtained the content legally, helping nothing at the end. I also accept Amazon’s right to decide not to sell a book. But selling a book, banning it later, and removing it from users’ devices is absolutely scandalous. Not giving the money back is even more scandalous. Moreover, I urge you to ban the Bible (it also contains incest, in fact many of them).

The message is absolutely clear to me: you just don’t want me to buy an Amazon e-book again. OK, that’s your decision. I won’t.

Yours sincerely,

David Antos

P.S.: I hereby declare I reserve the right to publish this letter and your answer (if any) on my web site.

In a couple of hours, I received an answer.

Hello,

Thanks for sending us your comments about Digital Rights Management for Amazon Kindle content. Publishers choose whether they apply DRM to their content, and when they do, we respect and protect that DRM. Today you can read books purchased from the Kindle Store on a Kindle or device running a Kindle application.

Please see the information posted in the License Agreement and Terms of Use and the Kindle Store:

http://www.amazon.com/kindlelicense

http://www.amazon.com/kindlestore

Your comments and questions help us continue to improve the service we provide, and we appreciate the time you took to write to us.

(Skipping the part with “does it solve your problem, click here for yes, here for no”.)

Well, I’m quite convinced that I can read the purchased books today. I’m just quite unsure about tomorrow.

I may only admire how the answer is really eloquant in its brevity. Even though mere “fuck you” would suffice equally.

Tags: Uncategorised

Kindle and Eduroam

Edit again. Beware: the procedure doesn’t work on Kindle 3.1 firmware. 3.1 can surely be jailbroken, see the MobileRead forum., but the wpa_supplicant configuration described here is not working anyway on 3.1. My advice is just “don’t upgrade” now. If you have a good way of preventing the firmware to be upgraded while on the net (Amazon likes to push new firmware without asking users), share it in the comments. Modifications necessary to make this hack work on 3.1 firmware, see the MobileRead forum.

Kindle is a wonderful piece of hardware. I love it. It has nothing to do with liking Amazon, I’m only surprised they haven’t still deleted the dictionaries or the bible as they also contain “incest.” But to the business. I love my Kindle to be connected to the network.

Edit: Blimey, maybe I don’t like having my Kindle on the network as much as I originally thought. Anyway, the howto follows.

And now to the business.

There are speculations whether Kindle can be connected to Eduroam networks. The answer is simple: yes, it can. The process was described by my colleague Jiří Matela who gave me the permission to publish it.

The only problem is that the Kindle configuration interface doesn’t support WPA infrastructure network directly, therefore some hacking is necessary. Disclaimer: I take no responsibility of your device. The procedure described may brick it, it may turn off electricity in your town for a month, it may make your hamster to eat your grandmother. All of that is your fault, not mine. You have been warned. It has been tested on the Masaryk University network mostly, so if the configuration doesn’t work for you, don’t blame us. The firmware tested is 3.0.2 on Kindle “Latest Generation aka 3.”

For the start, install Jailbreak and USBNetwork hacks from the mobileread forum. Get familiar with the process of running commands on your Kindle. I suppose you run a decent Linux distribution on your computer.

  • Connect to Kindle’s shell via usbnetwork like this. On your Kindle, go Home, press Del, type “;debugOn” and Enter. Type “~usbNetwork” in the same way. Your Kindle is now switched from mass storage to USB network mode. Connect it to the computer via cable.
  • On your computer, run
    modprobe usbnet
    modprobe cdc_ether
    ifconfig usb0 192.168.2.1
    ssh root@192.168.2.2

    You can also store ssh keys into /etc/base-us/usbnet/etc/authorized_keys, but if connecting without password is OK, skip it.

  • Run following commands on your Kindle:
    mntroot rw
    cd /usr/local
    mkdir wpa-enterprise-hack
    cd wpa-enterprise-hack
    
  • On your computer: find the AddTrust_External_Root.pem certificate (somewhere in /etc/ssl usually), and
    scp AddTrust_External_Root.pem \
      root@192.168.2.2:/usr/local/wpa-enterprise-hack/
    
  • Put this script to your Kindle’s /usr/local/wpa-enterprise-hack, make it executable (chmod u+x) and use correct user name and password in it.
    Well, a bit of explanation: one cannot fiddle with wpa_supplicant configuration directly on a Kindle. This works by adding the Eduroam connection to the list of allowed connections. Ugly, but working.
  • On your Kindle:
    cd /etc/init.d/
    cp wpa_supplicant wpa_supplicant-orig
    
  • In Kindle’s wpa_supplicant, add following line to do_start() section
      /usr/local/wpa-enterprise-hack/wpa_config.sh &
    

    so that the section reads

      do_start () {
              start-stop-daemon -o -S -b -m -p $WPA_PIDFILE -x $WPA_SUP_BIN --
      $WPA_SUP_CONF
              msg "wpa supplicant started" I
              /usr/local/wpa-enterprise-hack/wpa_config.sh &
      }
    
  • Run mntroot ro on your Kindle, turn USBNetwork off (e.g., by rebooting), and use Eduroam hapilly.

Tags: Informatics

Ghost Writer ve stínu (Deváté brány)

A ghostwriter is a professional writer who is paid to write books, articles, stories, reports, or other texts that are officially credited to another person, praví wikipedia. Občas si to taky zkusím, většinou za šéfa, ale ještě nikdy jsem to nedělal za bývalého premiéra.

Jak ukazuje Roman Polanski ve svém posledním opusu The Ghost Writer (česky Muž ve stínu), může to být činnost docela nebezpečná, zejména, pokud ji děláte pro bývalého premiéra Velké Británie. A není to taková sranda, jako když na člověka dolehne nějaký přes třicet let starý hříšek, tady jde o kejhák.

Nuže k obsahu, ať se pohneme z místa. Máme tu postavu zvanou „The Ghost“ (opravdu ve filmu nemá jméno), kterou si najme bývalý premiér Adam Lang na dopsání pamětí. Na tom by celkem nebylo nic divného, až na to, že ty paměti jsou vlastně už napsané, předchozí ghostwriter vyplodil přes 600 stran a utopil se při cestě trajektem za podivných okolností. Tolik k motivaci a teď varování. Jestli toužíte po spoiler-less recenzi, přečtěte si na fffilmu. S panem Fukou téměř souhlasím, ovšem s jedinou zásadní výjimkou, a tou je napětí, které mi celkem uniklo. A to je na pováženou u filmu, o kterém všichni říkají, jak je to úžasný thriller.

Mám totiž problém: miluji Devátou bránu a nemůžu se zbavit dojmu, že Ghost Writer jsou její mizerně vyvařené ponožky. (A teď už pomalu přijdou spoilery.) V obou filmech někdo bohatý a mocný (Boris Balkan v Deváté bráně, Adam Lang prostřednictvím agentů v Muži ve stínu) dá zadání někomu, kdo by si rád vydělal (Dean Corso resp. The Ghost). Zadání se týká knihy, která skrývá tajemství (o setkání s ďáblem v obou případech, pouze v Muži ve stínu ďáblem personalisovaným do osoby nápadně připomínající Tonyho Blaira). Pak následuje série epizod, ve kterých jde potenciálně o život, pár nevinných lidí zemře, nakonec hlavní hrdina tajemství objeví a stane se něčím jako bohem (aspoň tak si konec Deváté brány vykládám) nebo mrtvolou (aspoň tak si vykládám konec Muže ve stínu). S tím je spojený problém, se kterým se nemohu smířit. V Bráně jde aspoň o ďábla, archetypální síly zla, atmosféra teče proudem, i když ji vidíte popáté. Ale když tenhle model postavíte do světa, kde hlavní záhadou je, kdy Adam Lang vstoupil do strany, a hlavním poznáním je, jakou roli má CIA, přestane to fungovat. Naprosto zoufale to přestane fungovat, navzdory stejným postupům, navzdory postavám tajícím pravdu průhledným nebo aspoň poloprůhledným způsobem, navzdory černému autu čekajícímu u brány do domu, které se za hlavní postavou dramaticky rozjede, chvíli ji sleduje a pak zmizí, navzdory návratu do vykradeného pokoje.

Kromě toho se postavy v Muži ve stínu občas (vlastně dost často) chovají trochu podivně, nebál bych se říci přiblble. Několik příkladů. The Ghost se poprvé seznámí s rukopisem Langových pamětí. Mají je vytištěné a na flash paměti (později se ukáže, že zašifrované). Nedají mu je elektronicky, musí je přepisovat, se zdůvodněním, aby mu je v hotelu někdo neukradl. Že si ale do hotelu odnáší notebook s rozpracovaným přepsaným textem vůbec nikomu nevadí. Lang, který vypadá, že je těžce ve formě tělesně i duševně, denně chodí běhat a posiluje, uvidí výtisk a USB flash s rukopisem, a diví se, že se „na tohle rukopis vejde“, a to způsobem, který připomíná mou nebohou babičku, když jsem jí poprvé ukázal počítač. The Ghost se zmíní o Langovi ve smyslu „je to dobré, říká mi chlape“, na což mu Langova asistentka odpoví, že je to proto, že si Lang nepamatuje jeho jméno. Přitom Lang má daleko od senilního starce, jednak není nijak zásadně stár (něco jako 55 až 60), jednak v rozhovorech do pamětí hovoří naprosto jasně.

Ne že bych si pamatoval všechny drobnosti, ale spíše než pocit napětí film vyvolával neustálé překvapení přesně tohoto typu, tedy „co to zatraceně má znamenat“, navzdory tomu, že všichni hrají velmi dobře.

(A pozor, megaspoiler.) A když to celé ještě skončí tím, že The Ghost zjistí, kdo naverboval paní Langovou do CIA a na tom že jako stála celá kariéra jejího muže, napíše to na papírek a pošle jí to na večírku, na kterém se křtí ony paměti (tam ho nepozvali, je to přece jenom ghostwriter), a za chvíli ho na ulici přejede auto, ovšem poté, co se motá po ulici jako naprostý debil, který si nic jiného než přejet autem nezaslouží, odcházel jsem s čirým WTF výrazem ve tváři. Cožpak to nikomu na festivalu v Berlíně nevadilo? Nejsou ty adorace o politické angažovanosti krapet přehnané?

Tags: Experience, Personal

Audio Preservation Issues

I happened to have a look at some data curation and preservation systems. I noticed a very interesting document called Guidelines for the Creation of Digital Collections: Digitization Best Practices for Audio, Consortium of Academic and Research Libraries in Illinois, 2009. I am a bit concerned about that, as the document shows severe misunderstandings of (digital) audio principles.

I really love the following paragraph:

Digital audio for use in libraries and cultural institutions—especially for preservation-quality audio and audio digitized from an analog source—should use a higher sample rate and file bit-depth. Several specific reasons for richer files include: the accurate capture of noise like clicks, pop, and other inaudible information that resides in frequencies higher than 44.1 kHz; desire to communicate inaudible harmonic information that impact perception of sound; ability to record and provide content that, although not necessarily heard, helps listeners understand and hear better space, depth, and instrument location in stereo and surround sound recordings; and to accommodate future user applications. A higher bit-depth allows more audio information to be stored within the digital file, including support for a greater dynamic range. Based on these reasons, the current standard for archival digitization of analog recordings requires the sample rate to be 96 kHz with a 24-bit depth.

Well, nothing against using 96/24, but (1) reasoning about frequencies higher than 44.1 kHz is a pure misunderstanding of the sampling theorem (quite interesting that the theorem is explained in a proper way a bit earlier in the text), and (2) space, depth, and instrument location are purely audiophile terms (alias audiophile BS). Higher bit-depth is equivalent to greater dynamic range, well, we may say it “includes” greater dynamic range, but it sounds a bit misleading to me, sorry.

It’s just the start. Page 2 recommends MP3 at 192 kbit/s as the presentation format. Oh heavens, we bother to digitize analogue recordings (typically with reasonable frequency response up to at most 18 kHz and dynamic range similar to, say, 14 bits if stars are in the right position) at 96/24, and we publish them in MP3? What the hell should that be good for?

The horror is not over. The document continues with a list of audio capturing and editing software, list of references (the excellent Manual of Analogue Sound Restoration Techniques by Peter Copeland, published by The British Library, isn’t included). We are approaching the appendix, describing “sample workflow.” Creating the Digital Audio Master section starts simply “Connect the cassette player to computer.” I’m speechless.

Do we really want to teach librarians to save audio files by connecting the cassette player to a computer and recording them in 24 bits at 96 kHz sample rate?

Tags: Informatics, Sound and audio

CD Ripping Sofware Experimental Comparison

Many rumors about accurate CD ripping circulate in the audiophile world. The paranormal theories about “the correct CD reader” (forget DVD mechanics of course) and “the right ripping software” start to be a bit boring after a couple of minutes you spent searching the web, therefore I decided to use one of the basic scientific tools–experiment–to test whether two ripping software tools give identical results on two distinct CD readers.

Goal. To ensure that reasonably clean and unscratched CDs can be read with identical results with my favourite software as well as in my CD readers. Additionally, to state what parameters are critical for identical ripping results.

Hardware. Pioneer DVD-RW DVR-112D 1.24 in my home desktop, LG Electronics – DVD+-RW GSA-U20N in my work laptop Lenovo T400.

Software. cdparanoia 3.10.2-r3, Exact Audio Copy V0.99 prebeta 5 with AccurateRip (EAC).

Media tested. Manu Chao, Clandestino, 1998 Virgin France SA; Karel Ančerl Gold Edition vol. 26, Supraphon, 2004 (SU 3686-2 011).

CD readers are known to differ slightly with positioning the start of an audio read. The phenomenon is compensated setting the “drive offset parameter”. In the EAC, it is part of the GUI configuration, cdparanoia has -O command line option. Values 48 (resp. 667) (taken from the accuraterip database) were set for Pioneer (resp. the laptop reader).

Method. Both CDs were ripped with both the tools on both the machines, results compared with sha1sum.

Results. The last tracks of the CDs cannot be read on the laptop with cdparanoia -O 667 (ending with a SCSI error just before the end of the track). All other resulting WAV files are identical in binary comparison.

Discussion. The results indicate that the process of reading clean unscratched CDs tends to lead to identical results provided the read offset is compensated for and provided that neither EAC nor cdparanoia complain about errors. There may be problems with using cdparanoia with large offsets on some readers. There is however no practical need to compensate for tens or hundreds of samples, taking into account there are 44k samples in a second.

P.S.: I was writing on my laptop during the ripping process. Does it ring the bell, all of you who supply your CD players with over-priced anti-vibration pads?

Tags: Uncategorised

O umění internetových diskusí o hifi

Zajímavý fenomén, ty internetové diskuse. Diskutují ženy v domácnosti, elektrikáři, členové akademické obce, zvukaři. Diskuse většiny těchto skupin se tak trochu motají v kruhu, poznamenány internetovou anonymitou a obvyklou neschopností chápat psaný text. Většinou se vyznačují alespoň elementární snahou se něco dozvědět, případně něco sdělit.

Zato takoví hifisté diskutují, jen se jim od klávesnic práší, a zdá se, že tvoří poměrně specifickou skupinu. Drobný problém se zvukem je, že jeho vnímání je velmi těžko popsatelné a silně subjektivní, takže ty diskuse obvykle nemají význam, sklouzávajíce k terminologii typu „pleťové středy, malebné výšky, pevný bas“, případně (můj oblíbenec) „glajchšaltovaný zvuk“.

Jak už spanilomyslný čtenář tohoto blogu zaznamenal, hifisté rádi něčemu věří. Zatímco můj předchozí článek o blufování před audiofilem se týkal výhradně komunikace se skupinou ortodoxních voodoo pozitivních jedinců, situace na diskusních fórech bývá trochu složitější. Obecně lze diskutující hifisty rozdělit do několika základních kategorií. Ty se poněkud prolínají, projděme si ale extrémní případy.

  • Ortodoxní voodoo pozitivní hifista (tj. podkládá zesilovač proti vibracím a vylepšuje akustiku dřevěnou destičkou velikosti 5 krát 5 centrimetrů v ceně malého ojetého vozu) je obvykle uznáván jako kapacita v oboru, protože „slyší“. Ortodoxní voodoo pozitivní jsou také jedinou skupinou, které je poměrně jednotná v pohledu na to, co má pro kvalitu zvuku význam. Shodnou se na tom, že naprosto vše, od reproduktorů po tchýniny ponožky. (Ponožky pro tchýni v hifi kvalitě aspoň za 200 Euro pár, to bude obchodní trhák.)
  • Běžný hifista konzument, který na voodoo pomůcky moc nevěří, nicméně technického vzdělání postrádá, má situaci složitější. Závisí na tom, jestli má vybavení aspoň za půl milionu. Pak je obecně uznáván a milován, zejména těmi, kteří doufají, že je pozve k poslechu. Pokud ne, tak vlastní „hnojačku“, tj. cokoli levnějšího.
  • Pak tu máme praktikující techniky, převážně konstruktéry. Ti se obvykle ani mezi sebou na ničem neshodnou, snad vyjma teoretického tvaru Ohmova zákona, a to ještě jen občas. Jsou překvapivě ochotni tolerovat, ba co víc, podporovat ortodoxní voodoo kolegy. Proč by si taky jinak kazili kšefty tím, že budou takové jedince korigovat k fyzikálně odůvodnitelné realitě. Obvykle proto argumentaci zakončí stylem „a zbytek je moje úžasné know-how, takže to neřeknu“, případně bez potíží používají argumentační postupy typu „měřil jsem zesilovač třídy D, tady jsou obrázky, jak to bylo strašné, neřeknu, co to bylo za typ, ale zesilovače třídy D jsou všechny špatné“.
  • A konečně tu máme skupinu technicky zaměřenou, i když vlastní činnost v oboru zvukové techniky nevyvíjející. Ti se převážně snaží myslet vlastní hlavou a navíc nemají ve vztahu k ostatním skupinám komerční zájmy, proto říkají svoje názory otevřeně. Za to často dostávají ban, případně se na to po čase vykašlou sami.

Pro ilustraci uvedu svoje oblíbené vlákno o slepých testech. A aby toho nebylo málo, ještě třeba generátor 5 Hz, nebo ještě jeden kousek vysloveně v kategorii bizzare.

Základním vztahem mezi jednotlivými skupinami je nenávist. Pro ni se najde jakákoli záminka. Ortodoxní hifisté nenávidí běžné technicky uvažující jedince, protože ti jim říkají, že pěticentrimetrový kousek dřeva nemůže mít vliv na akustiku místnosti („já to ale slyším“… „naslepo?“… „ne, slepé testy jsou fuj, co si to dovoluješ“). Konstruktéři nenávidí ortodoxní hifisty, protože ti dávají přednost mýty opředeným světovým značkám. A tak dále a tak podobně. Festival iracionality a logicky nekorektní argumentace. Zásadní výhodou celkové rozhádanosti je to, že nespíš nehrozí vznik hifistické politické strany, nebo, chraň bůh, snad hifistické církve.

Dlouho jsem přemýšlel, proč vlastně relativně rozumní lidé věří občas neskutečně pošetilým věcem. Zajímavý popis tohoto problému přínáší Ben Goldacre v knize Bad Science. Ta je sice primárně o medicíně a medicínském výzkumu, ale medicínské poznatky se dají přenášet dosti přímo. Jevy jako placebo jsou univerzální. Jako hlavní důvody víry v nelogické věci uvádí, že lidé typicky

  1. hledají vzory tam, kde je pouze náhodný šum,
  2. hledají kauzalitu tam, kde žádná není,
  3. dávají přednost údajům potvrzujícím platnost nějaké hypotézy,
  4. takové údaje aktivně vyhledávají,
  5. vyhodnocení kvality údajů k potvrzení nebo vyvrácení nějaké hypotézy je ovlivněno jejich přesvědčením.

Mám s tím stále jeden problém. Stále to nevysvětluje, proč o tom ti lidé diskutují, proč se stále snaží někoho přesvědčovat. Že by platila Cimrmanova teorie o sněžném člověku, který nemá dar řeči proto, aby se mohl dorozumět, ale aby se mohl vykecat?

Edit: Hellboy na hifinazorech napsal v podstatě totéž, co já, jenomže daleko vtipněji a elegantněji.

Tags: Experience, Sound and audio

Jak blufovat před audiofilem (aneb proč nejsem audiofil)

Přestože my techničtěji zaměření dáváme obvykle v hodnocení zařízení pro záznam a reprodukci zvuku přednost termínům, jako zkreslení, šířka pásma, koeficient akustické pohltivosti a podobně, občas se nám stane, že se setkáme s audiofilem. Není třeba zoufat, je třeba být připraven.

Základním poznatkem k přežití, který je nutné si osvojit, že kvalifikací audiofila je, že má pocity. Zejména pocity z poslechu. Pocity následně ventiluje, obvykle na internetových diskusních fórech. Dále audiofil provozuje tuning svého akustického řetězce, kde obvyklým pořadím úprav jsou síťové (napájecí) kabely, filtrační prodlužky, signálové kabely, zesilovače, CD přehrávače, příznivci vinylu mění řemínky motorku gramofonu a podložky na talíři, reproduktory, pak dlouho nic, a nakonec se obvykle neprovedou žádné akustické úpravy poslechové místnosti, protože to manželka zarazila. Zajímavé je, že výměna manželek není u audiofilů tak častá, jako třeba výměna gramofonové přenosky.

Termíny, kterými audiofil popisuje své příjemné pocity ze zvuku, jsou typicky otevřený, čistý, přirozený. Basy bývají měkké a výšky medové (zvláště na elektronkových zesilovačích, já tomu říkám pět procent zkreslení, ale co už). Stereofonní vjem vytváří scénu, která má šířku a hloubku, přitom je zajímavé, že o výšce se v této souvislosti obvykle nehovoří. Nenechte se vyděsit, pokud uslyšíte i formulaci “scéna se dvojnásobně zvětšila” a hlavně se nikdy neptejte, jestli je to míněno v ploše, nebo v každém rozměru. Zvuk ve scéně je zaostřen, takže zpěvačka má ideálně ústa 5 cm široká (neptejte se, k čemu je taková velikost ideální). Audiofilova sestava má rozlišení, což přibližně znamená, kolik tam slyšíte detailů. Nesmí se to ale přehnat, protože pak hraje analyticky, což je fuj, fuj, fuj a nedá se to přece poslouchat. Dobré zařízení taky přenese všechen ten vzduch, ať už je to, co je to, a ať už to v nahrávce je nebo není.

Jakkoli to odporuje teorii informace, lepší sestava hraje lépe špatné nahrávky. Audiofilové tedy hledají způsob, jak učinit běžnou hudební produkci dostupnou na obvyklých nosičích poslouchatelnou. Nikdy se nesnažte audiofilovi radit, ať ten hnůj neposlouchá a najde si něco slušně nahraného. Z praktického hlediska se takového efektu dosahuje optimálně zesilovačem s dostatečným zkreslením, reproduktory, které nehrají basy, místností přetlumenou ve výškách a tím, že nemáte z poslechovky dveře do kuchyně, ve které vrčí lednice.

Nezbytně si při diskusi s audiofilem musíte opatrně zjistit, jestli je to audiofil analogový, nebo digitální. Pokud je audiofil analogový, věří tomu, že analog má nekonečné rozlišení. Nepřipomínejte mu, že mu to dost hatí fakt, že každá byť i pasivní součástka generuje šum, to nechce slyšet. Naopak šplhnete si použitím sousloví digitální zrnitost, což nesouvisí s krmením drůbeže odpočítaným počtem zrnek, ale s populární vírou, že když je digitalizované audio diskrétní, tak přece musí znít zrnitě. Pokud je audiofil naopak digitální, tak správné nahrávky jsou zásadně ty, co mají na krabičce napsáno DDD (tj. digi záznam, zpracování a mastering). Digitální audiofil nechce slyšet nic o tom, že ve skutečnosti při nahrávání byl signál mezi digitální a analogovou doménou převeden klidně i desetkrát. Zabodujete vhodným použitím termínu upsampling (upsampling v CD přehrávači je přece Dobro(TM)), a nebude vadit, že si to pletete s oversamplingem.

Nikdy, skutečně nikdy (a myslím to upřímně) neříkejte před audiofilem slova “slepý test“, případně “psychoakustika” jakožto zdůvodnění, proč (si myslí, že) něco slyší. Dozvěděli byste se spoustu ošklivých věcí nejen o slepých testech, ale zejména o sobě.

Ať už je audiofil jakéhokoli druhu, uděláte mu radost znalostí faktu, že kabely mohou být směrové. Sice přenášejí střídavý proud, ale to rozhodně nezabraňuje spoustě výrobců na kabel natisknout šipečky. A pozor, kabely, zvláště ty na nízkofrekvenční analogový signál, trpí strašlivým skin efektem. Co na tom, že se fyzikálně ve slyšitelném spektru téměř neprojevuje. Slyšet to prostě je a basta. Aby audiofil cokoli vylepšil, je ochoten provést demagnetizaci. Zatímco u magnetofonových hlav to má i fyzikální opodstatnění, audiofil demagnetizuje cokoli. Vinylové desky, kabeláž, CD, cokoli. Často se používá speciální nahrávka, která, dle popisu výrobce, demagnetizuje celý reprodukční řetězec. Je zajímavé, že audiofilové tím demagnetizují i permanentní magnety v reproduktorech, což člověk spíše nechce, nicméně v Bibli při potopě taky zapomněli, že tím nevyhubí ryby, a nic se nestalo.

Vrcholu blaha a techniky se dosahuje pomocí čehokoli s přívlastkem kvantový (ilustrační příklad). To je ovšem spíše rada pro výrobce voo-doo hifi pomůcek, protože tohle slovo začalo letět teprve nedávno a není ještě zcela vyčpělé. Předpovídám, že další bude “hadronový”, ale v Čechách se to neujme, protože to nápadně připomíná slovo hadr.

Doufám, že jsem laskavého čtenáře inspiroval k nějaké diskusi s pravověrným audiofilem, a přeji v tomto počínání příjemnou zábavu a hluboký umělecký zážitek.

Tags: Personal, Sound and audio

Definitivní konec taneční kariéry

Je docela známo, že v dobách, kdy jsem byl o pár kilo mladší, jsem provozoval disciplínu nesmyslně nazývanou “sportovní tanec” (abych byl přesný, standard). Nekorespondovalo to sice s tím, že za svůj největší sportovní vzor považuji Winstona Churchilla, ale snadno jsem to řešil tím, že jsem to nikdy za sport nepovažoval.

Z oněch dob mi zbyly poslední boty. Lakýrky. Pokud jste nikdy neviděli boty na standard, tak vypadají na první pohled jako celkem běžná hladká lakýrka na nízkém podpadku, na podrážce mají chromovanou kůži, jsou relativně nepohodlné (na druhou stranu, když jsem trénoval pětkrát týdně, nestávalo se mi, že bych si v jakékoli obuvi odřel nohy), podrážka se olejuje, aby neklouzala, a po čase se z nich stane chemická zbraň a biologický odpad. Tohle ještě nebyl ten případ, protože jsem ke svému poslednímu slowfoxu měl boty staré snad necelé dva měsíce. Člověk by si řekl, že to byl ekonomický nerozum, koupit si boty a seknout za chvíli s tancováním. Ale ekonomickou úvahou se to neřídilo, to bych s tím totiž ani nikdy nezačal. Vlastně se to neřídilo žádnou úvahou, o tom ale nechci mluvit.

Zpět k botám. Pak pár let odpočívaly v botníku, spíše z nostalgie než ze skutečné potřeby. Odpočívaly, dokud nepodlehly úklidu, při němž racionalita konečně převážila nad nostalgií. Dneska ráno byly obřadně umístěny do popelnice. Dopoledne projížděli popeláři. Mají takový divný zvyk. Zavěsí popelnici na vůz, pak ji otevřou a podívají se dovnitř. Stalo se. Popatřiv na boty, jeden z nich nasadil nadšený výraz, opatrně se rozhlédl, pečlivě, že se nikdo nedívá, a šup s nimi pod bundu.

Tak se někde po světě potulují boty, se kterými jsem se obřadně rozloučil. Ale je to aspoň důkladný definitivní konec taneční kariéry.

Tags: Personal