Přestože my techničtěji zaměření dáváme obvykle v hodnocení zařízení pro záznam a reprodukci zvuku přednost termínům, jako zkreslení, šířka pásma, koeficient akustické pohltivosti a podobně, občas se nám stane, že se setkáme s audiofilem. Není třeba zoufat, je třeba být připraven.
Základním poznatkem k přežití, který je nutné si osvojit, že kvalifikací audiofila je, že má pocity. Zejména pocity z poslechu. Pocity následně ventiluje, obvykle na internetových diskusních fórech. Dále audiofil provozuje tuning svého akustického řetězce, kde obvyklým pořadím úprav jsou síťové (napájecí) kabely, filtrační prodlužky, signálové kabely, zesilovače, CD přehrávače, příznivci vinylu mění řemínky motorku gramofonu a podložky na talíři, reproduktory, pak dlouho nic, a nakonec se obvykle neprovedou žádné akustické úpravy poslechové místnosti, protože to manželka zarazila. Zajímavé je, že výměna manželek není u audiofilů tak častá, jako třeba výměna gramofonové přenosky.
Termíny, kterými audiofil popisuje své příjemné pocity ze zvuku, jsou typicky otevřený, čistý, přirozený. Basy bývají měkké a výšky medové (zvláště na elektronkových zesilovačích, já tomu říkám pět procent zkreslení, ale co už). Stereofonní vjem vytváří scénu, která má šířku a hloubku, přitom je zajímavé, že o výšce se v této souvislosti obvykle nehovoří. Nenechte se vyděsit, pokud uslyšíte i formulaci “scéna se dvojnásobně zvětšila” a hlavně se nikdy neptejte, jestli je to míněno v ploše, nebo v každém rozměru. Zvuk ve scéně je zaostřen, takže zpěvačka má ideálně ústa 5 cm široká (neptejte se, k čemu je taková velikost ideální). Audiofilova sestava má rozlišení, což přibližně znamená, kolik tam slyšíte detailů. Nesmí se to ale přehnat, protože pak hraje analyticky, což je fuj, fuj, fuj a nedá se to přece poslouchat. Dobré zařízení taky přenese všechen ten vzduch, ať už je to, co je to, a ať už to v nahrávce je nebo není.
Jakkoli to odporuje teorii informace, lepší sestava hraje lépe špatné nahrávky. Audiofilové tedy hledají způsob, jak učinit běžnou hudební produkci dostupnou na obvyklých nosičích poslouchatelnou. Nikdy se nesnažte audiofilovi radit, ať ten hnůj neposlouchá a najde si něco slušně nahraného. Z praktického hlediska se takového efektu dosahuje optimálně zesilovačem s dostatečným zkreslením, reproduktory, které nehrají basy, místností přetlumenou ve výškách a tím, že nemáte z poslechovky dveře do kuchyně, ve které vrčí lednice.
Nezbytně si při diskusi s audiofilem musíte opatrně zjistit, jestli je to audiofil analogový, nebo digitální. Pokud je audiofil analogový, věří tomu, že analog má nekonečné rozlišení. Nepřipomínejte mu, že mu to dost hatí fakt, že každá byť i pasivní součástka generuje šum, to nechce slyšet. Naopak šplhnete si použitím sousloví digitální zrnitost, což nesouvisí s krmením drůbeže odpočítaným počtem zrnek, ale s populární vírou, že když je digitalizované audio diskrétní, tak přece musí znít zrnitě. Pokud je audiofil naopak digitální, tak správné nahrávky jsou zásadně ty, co mají na krabičce napsáno DDD (tj. digi záznam, zpracování a mastering). Digitální audiofil nechce slyšet nic o tom, že ve skutečnosti při nahrávání byl signál mezi digitální a analogovou doménou převeden klidně i desetkrát. Zabodujete vhodným použitím termínu upsampling (upsampling v CD přehrávači je přece Dobro(TM)), a nebude vadit, že si to pletete s oversamplingem.
Nikdy, skutečně nikdy (a myslím to upřímně) neříkejte před audiofilem slova “slepý test“, případně “psychoakustika” jakožto zdůvodnění, proč (si myslí, že) něco slyší. Dozvěděli byste se spoustu ošklivých věcí nejen o slepých testech, ale zejména o sobě.
Ať už je audiofil jakéhokoli druhu, uděláte mu radost znalostí faktu, že kabely mohou být směrové. Sice přenášejí střídavý proud, ale to rozhodně nezabraňuje spoustě výrobců na kabel natisknout šipečky. A pozor, kabely, zvláště ty na nízkofrekvenční analogový signál, trpí strašlivým skin efektem. Co na tom, že se fyzikálně ve slyšitelném spektru téměř neprojevuje. Slyšet to prostě je a basta. Aby audiofil cokoli vylepšil, je ochoten provést demagnetizaci. Zatímco u magnetofonových hlav to má i fyzikální opodstatnění, audiofil demagnetizuje cokoli. Vinylové desky, kabeláž, CD, cokoli. Často se používá speciální nahrávka, která, dle popisu výrobce, demagnetizuje celý reprodukční řetězec. Je zajímavé, že audiofilové tím demagnetizují i permanentní magnety v reproduktorech, což člověk spíše nechce, nicméně v Bibli při potopě taky zapomněli, že tím nevyhubí ryby, a nic se nestalo.
Vrcholu blaha a techniky se dosahuje pomocí čehokoli s přívlastkem kvantový (ilustrační příklad). To je ovšem spíše rada pro výrobce voo-doo hifi pomůcek, protože tohle slovo začalo letět teprve nedávno a není ještě zcela vyčpělé. Předpovídám, že další bude “hadronový”, ale v Čechách se to neujme, protože to nápadně připomíná slovo hadr.
Doufám, že jsem laskavého čtenáře inspiroval k nějaké diskusi s pravověrným audiofilem, a přeji v tomto počínání příjemnou zábavu a hluboký umělecký zážitek.